U názvů Ládví (v minulosti Ladwy), Ládvec, Ládevec nás asi nejdříve napadne slovo lada, lado, kterým naši předkové označovali plochy „ladem“ ležící, tzn. neobdělávané, nevyužité, hlavně neorané. Neorány bývaly hlavně proto, že bývaly kamenité, rostlo na nich křoví a všelijaké býlí. Vesměs takové území bývalo neužitečné, ale oku milé, tedy ladné. Pravděpodobnější se však zdá, že starousedlíci nazvali toto místo tak proto, že je odvodili od původního jména dvou vrchů, jejichž základem bylo stč. ledvie, tzn. vrch ledvinný, ledvinové podoby.

V 19. stol. konec jména Ládvec byl spleten se slovem ves a změněn v Lád(e)ves.

Název Ládví – Ládvé – Lediví (tzn. místo, kde se v zimě v lese ledy déle držely) se objevuje již ve starých listinách či knihách. Poprvé se uvádí 1159 a 1254, ale asi jen jako pouhý les. Svůj název možná ves opravdu dostala podle míst, kde se kdysi nacházela tzv. lada, jak se říkalo neobdělávané půdě, jež se ještě zmiňuje například v kronikářských záznamech křížovnického rukopisu (tzv. Staré letopisy české) ze začátku 15. století.

Desky dvorské dokazují, že zde již roku 1380 stávala osada, která patřila většinou ke Kamenici (6 usedlostí) a částečně k Božešicím. Tam bývala tvrz v místech hájovny u rybníka a stejně jako v Kamenici vládl tam rod Podnávců. Roku 1380 po smrti Petra Podnávce, jenž byl farářem na panství Rožnberků, byly přisouzeny Božešice, Nestařice, Babice, Ládví a Ládeves jeho bratru Markvartovi z Kamenice. Od roku 1412 do r. 1430 měl Ládví s okolními kmetcími (tzn. poddanskými) dvory s platem Ondřej ze Štuků. R. 1433 vlastnil cosi i Jakub Ládevský, konšel Nověho Města pražského, s 2 k. platu v Řehenicích (tehdy Řehynicích).

Od roku 1516 cosi náleželo k Břežanům nad Sázavou. 22. června 1526 Kubík, kovář „z Ládvého“, se přiznal, že dluží 13 kop grošů míšeňských Matěji Řepovi, měšťanu pražskému a zavázal se, že bude tento dluh splácet ze svého ládevského gruntu, jejž prodal Vítu Kamenickému... Roku 1547 bylo Ládví s Kamenicí konfiskováno a r. 1549 darováno císařem Ferdinandem I. královskému komorníkovi Jaroslavu ze Šelenberka. Šelenberkové pocházeli ze starého rodu Buziců s erbem zlatého štítu s černou sviní hlavou. Přibyslav držel r. 1318 hrad Šelenberk, od něhož pochází jeho jméno. Jaroslav ze Šelenberka byl synem Jiřího ze Šelenberka, držitele Kamenice, později knížectví krnovského a Rožnova. Dodnes stojí hrad Šelenberk u Mladé Vožice.

V těžkých dobách válek a nepokojů (ať již za husitských válek 1419–1436, nebo třicetileté války 1618–1648) trpěla hlavně místa u hlavních silnic. Některá dokonce zcela zanikla tak jako Pichotice (patrně se nacházely v místě Knížecí louky) na úbočí Vlkové, o nichž se píše ještě v roce 1547, že je tam kmetcí dvůr s platem.

Ládvím procházela důležitá zemská cesta, na níž od nepaměti prý ve zdejších lesích přepadali a okrádali pocestné a vozky. Roku 1549 žaloval bzenský farář Jan Machek Mikuláše Karlíka z Nežetic a na Poříčí, že jej chtěl zamordovat mečem ve vsi Ládví.

V roce 1571 Samuel Čáslavský z Předboří (Předboře) vedl Maurice a Karla Tatousy z Vraního (Vraného na Vlt.) do svého ládevského příbytku. Pak se vypravili do Babic, jenomže tam je předběhlo devět sedláků, které vedl Jiřík Křepela z Vidovic. Ti se s cepy vrhli na zemany, přestože se jim v tom snažily ženy zabránit. V divoké seči vyvrátili kříž. Křepela byl zabit.

Roku 1572 pohnal Samuel Čáslavský k purkrabskému soudu Jana Dobřichovského z Jenštejna kvůli dluhu ve výši dvou kop, 49 gr., 3 ½ peníze. Na část břežanskou si vypůjčil Albrecht Netvorský 100 kop od Jana Hyzrle popovického. Dluh sice splatil v roce 1575, ale měl další ve výši 250 k. č. u dobřejovického Mošaura.

Při saském vpádu do Prahy v roce 1631 se mnozí snažili spasit útěkem, tehdy uprchli z Prahy také dva řeholníci. Podle některých pramenů se o nich mluví jako o členech řádu sv. Františka. Eduard Bass v knize Křižovatka u Prašné brány je však pokládá za hyberny. Asi padesátiletý představený se jmenoval Patricius Flemengus (či Pflemona), a asi dvacetiletý jáhen Matouš Hoar. Šli pěšky. Na Želivci přenocovali. Časně zrána se ubírali dále, ale za Volešovicemi byli 7. listopadu 1631 přepadeni vzbouřenými sedláky či lapky a zabiti na místě cepy a kosami v domnění, že mají u sebe zlato. Některé zdroje zmiňují, že uvedený způsob smrti potkal jen jednoho z mnichů, druhý byl údajně zastřelen v lese, snad Beránku. Teprve později mohla být jejich těla pohřbena ve františkánském klášterním kostele ve Voticích, které patřily hraběti z Vrtby a jenž pak nechal lapky i jejich příbytky zlikvidovat.

Berní rula roku 1654 dokazuje, že trvalo velmi dlouho, než se naše vesnice znovu vzpamatovaly. Ke Kamenici v té době na Ládví patřili 3 sedláci, 1 chalupník, 3 grunty pusté, rolí 285 strychů. V Ládevsi 1 ch. s 12 str., k Pyšelím 1 ch. s 8 str., ke Konopišti 1 grunt pustý s 24 str.

Zdejší matriky začínají počátkem 18. století. V roce 1713 je zaznamenáno z Ládví 20 případů úmrtí morem, včetně příchozích odjinud. Josefínský katastr r. 1785 uvádí, že bylo v Ládví 19 čísel, v Ládevsi tři.

Nařízením č. 110 z 6. 8. 1849 vznikl okres Jílovský. V té době bylo Ládví samostatnou obcí, kterou tvořily osady Ládví, Ládeves a Olešovice na území velikém 1044 jiter a 1500 sáhů. Celkem žilo v celé obci 396 obyvatel.

V roce 1860 se uvádí, že ves Ládví ve stejnojmenném katastrálním území má 28 domů s 230 českými obyvateli, patří k obci Těptín v okrese Jílové. Ládvec či Ládves je popisován jako víska se čtyřmi domy a 37 českými obyvateli. Ostatní údaje jsou naprosto totožné s Ládvím.

Vlasta Hartvichová, Kamenice v proměnách věků, str. 423 - 426